Pro studenty vysoké školy v Severní Sinaji, provincii na severovýchodě Egypta, jsou zvuky výstřelů, policejní obrněnci a neustálá hrozba bombového útoku denním chlebem, kterému musí čelit, pokud chtějí chodit na přednášky.

Provincie je domovem asi stovky tisíc studentů navštěvujících dvě univerzity – státní univerzitu Suezského průplavu a soukromou Sinajskou univerzitu. Mnoho studentů z okolních měst se rozhodne studovat v této oblasti jednoduše proto, že na poli vyššího vzdělání mají v širokém okolí jen málo jiných možností.

Za posledních šest let bojovníci hlásící se k ISIS vystupňovali útoky proti egyptské armádě, často právě v srdci sinajského regionu. Teroristická organizace započala svou činnost v roce 2011 systematickým bombardováním ropovodů vedoucích do Jordánska a Izraele. V květnu roku 2012 se ISIS zaměřila přímo na vojenské cíle. Výsledkem těchto útoků jsou armádní protiútoky, stovky mrtvých místních obyvatel a tisíce utečenců.

„Studovala jsem na Sinajské univerzitě čtyři roky,“ říká mi Khuloud, studentka mediálních studií. „Mám s tímhle obdobím spojeny některé z nejhorších zážitků mého života. Pro někoho, kdo to nezažil, je těžké pochopit, jak těžké je studovat, když se nacházíte v neustálém nebezpečí.“ Jednadvacetiletá studentka vyrůstala ve městě Mansoura, asi 500 kilometrů daleko od severní Sinaje, ale semestr tráví v blízkosti bojů. „Ráno vyrážíte z domu s vědomím, že už se večer nemusíte vrátit,“ dodává. „Loni jsme se třikrát modlili za zabité spolužáky. Jako by to nikdy nemělo skončit.“

Khuloud říká, že si připadá ponižována vznětlivými policisty pokaždé, když se vrací na Sinaj z návštěvy rodného města. „Většinu studentů tvoří cizinci, takže se k nim během kontrol chovají slušně, Egypťani jsou ale obtěžováni a ponižováni,“ vysvětluje Khuloud. „Když se vracím zpátky do školy, vstávám v šest ráno, abych stihla trajekt Suezským zálivem před polednem, a pak trvá další tři hodiny, než se proderu východním přístavem. Na kontrolním stanovišti musím vyprázdnit všechna zavazadla – je to úplná ztráta času, a pak vás na dalším stanovišti čeká to samé.

Žijeme tady v neustálém strachu. Obrněná vozidla neustále hlídají v ulicích. Viděla jsem kolem pobíhat zakuklené ozbrojence, i egyptské vojáky umírající za bílého dne.“

Studentka mediálních studií Roqaya mi říká: „Kromě každodenní hrozby násilí je nepříjemný i fakt, že internet a další komunikační kanály neustále padají kvůli armádním misím, nebo jsou výpadky následkem útoků ISIS na infrastrukturu. Protože studuji média, brání mi to ve vykonávání mé práce. Když se něco pokazí, neexistuje žádný způsob, jak bych mohla zkontaktovat svou rodinu, aby věděli, že jsem v pořádku. Někteří začali posílat dopisy, jiní prosí taxikáře o předání zpráv, že se jim nic nestalo. Kdyby se mi něco stalo, moje rodina by se to dozvěděla nejdříve za dva dny.“

„Studenti mediálních studií mají ve výuce vytvářet novinové texty nebo dokumenty, ale chodit po ulicích Sinaje s kamerou v ruce je až příliš nebezpečné,“ dodává Roqaya. „Když se na začátku semestru odstěhujeme z domova, dlouze se loučíme se svými rodinami, jako bychom byli vojáci mířící do války. Strach ale neopadá, i když se vrátíme domů – pronásledují mě noční můry, které jsem zahlédla ve válečné zóně. Neznám nikoho, na koho by válečný konflikt neměl nějaký emoční dopad.“

Justina je dvaadvacetiletou studentkou farmakologie na Sinajské univerzitě a přišla v uplynulých měsících kvůli teroristickým útokům o mnoho přátel. Vzpomíná na Mohammeda Rashida, studenta strojírenství, a jeho sestru, taky aspirující farmakoložku, kteří zahynuli při silničním bombovém útoku.

Kromě docházení na hodiny neopouští Jamal Eldin prakticky svůj byt. Nemůže si to dovolit. Časté a dlouhodobé výpadky komunikace se světem mu neumožňují získat peníze od rodiny v Kuvajtu. Vidina brzkého vystudování mu ale příkoří ulehčuje. S tím, jak je jeho rodina daleko, doceňuje své egyptské spolužáky, kteří se s ním o všechno dělí a pomáhají mu držet se stranou tamních bojů.

Většina studentů, se kterými jsem měl možnost mluvit, je rozhořčená z chování armády k obyvatelům. Alaa popisuje, jak byl při cestě do školy zatčen na kontrolním stanovišti. „Hlídka chtěla vidět moji občanku a já jim ukázal studentskou kartu, ale přesto se mě rozhodli zatknout.“ Po zatčení se dostal na protiteroristické ústředí, kde byl držen po dvě noci, aniž by mu někdo objasnil, co tam dělá, nebo aby mohl zkontaktovat své známé.

I přesto si Alaa myslí, že měl štěstí. Zná mnoho lidí, kteří strávili v chládku mnohem víc času a na o poznání horších místech. Zdejší obyvatelé věří, že armáda je takto šikanuje kvůli potenciální hrozbě bojovníků Islámského státu přistěhovaných z okolních zemí.

Asmova rodina žije jenom půl hodiny od univerzity, navzdory tomu bydlí dvacetiletý student, podobně jako mnoho dalších, na kampusu, aby se vyhnul nebezpečnému cestování po městě.

„Předtím, než jsem se sem nastěhoval, to trvalo hodiny, než jsem se prodral přes všechny ty bezpečnostní prověrky,“ říká. „Často jsem vystupoval dřív a zbytek cesty šel pěšky.“

Bez ohledu na to, jak moc si místní studenti dávají pozor, je těžké plně vytěsnit všudypřítomné nebezpečí. Před několika měsíci byla zničena část hlavní univerzitní budovy, když vyhodili do povětří kontrolní stanoviště hned vedle.

„Všechny nás to velmi trápí – studenty i vyučující, ale zodpovědnost si za naše studenty bereme na svědomí my,“ říká Amal Nasruddin, vedoucí katedry anglistiky Sinajské univerzity. „Je ale čím dál obtížnější zajistit jejich bezpečí. Útoky Islámského státu jsou čím dál horší a dopadají i na území severního Sinaje. Přišel jsem od roku 2014 o tolik studentů. Poslední se jmenoval Mohammad Abu. Ale podle toho, jak to tady vypadá, je mi jasné, že nebude tím posledním.“