Chris Jordan začínal focením hald odpadků. Vyrazil do přístavu ve svém rodném Seattlu a fotil velké hromady plastových naplavenin rozsetých po pobřeží. Vyfocené obrázky si potom vyvěsil ve studiu, kde obdivoval podivně krásné formace společně s kamarádem fotografem. Kamarád, který byl shodou okolností uznávaným humanistou a aktivistou, mu řekl: „Moc se mi líbí všechny ty součásti, ale vidím v tom hrůzostrašný portrét Ameriky.“ A Jordanovi najednou svitlo.

Jordan se rozhodl nafotit obrovský ostrov odpadků, který údajně plave uprostřed Tichého oceánu. Když se ho ale v roce 2009 pokoušel najít, překvapilo ho, že to není tak úplně ostrov. Místo toho narazil na něco mnohem smutnějšího.

Atol Midway se nachází na severu Tichého oceánu, nejdále od kteréhokoliv kontinentu na Zemi. Tenhle shluk malých ostrovů je sítem na odpadky a Jordan objevil, jaký to má vliv na život divokých ptáků v okolí. Zkontaktovali jsme ho, abychom se dozvěděli něco víc.

VICE: Na co se to koukáme?
Chris Jordan: Tisíce mrtvých mláďat albatrosa. Čerstvě vylíhnutá ptáčata jsou krmena smrtícími dávkami plastů svými rodiči, kteří si pletou plovoucí odpadky s potravou, jak se snaží přežít v rozlehlém a znečištěném Tichomoří.

Byl jsi prvním, kdo objevil jejich zanesené vnitřnosti?
Ne, když jsem se o ostrově dozvěděl, viděl jsem už asi 25 fotek ptačích těl naplněných plasty. Visely na internetu více než deset let, ale nikdo se o ně nezajímal, nikdo jim nevěnoval pozornost.

V čem se liší tvůj přístup?
Vždycky jde poznat, když má fotograf k tomu, co fotí, nějaký vztah. Na těch fotkách je to zkrátka vidět. Nepřišlo mi, že by tomu tak bylo i u těch ostatních snímků. Prostě jsem tam chtěl vyrazit a zjistit, jestli by se taková tragédie dala nějak citlivě zachytit.

Co jsi cítil, když jsi na tom ostrově stál?
Myslím, že název toho ostrova je dost výřečný: „Midway“. Ze všech jmen, která může ostrov nést, dostal jméno, které je celou filozofií života v jednom slově. Byl jsem na půli cesty, když jsem klečel nad těly desítek tisíc ptáčat naplněných plastem, a zároveň jsem se nacházel v kolonii těchto úžasných stvoření, kteří z lidí nemají sebemenší strach. Je to jako být na půl cesty mezi peklem a rájem a dokonale to vystihuje, kde se lidstvo jako celek právě teď nachází. Jsme na půl cesty ke svojí vlastní záhubě, ale jsme také na půl cesty ke společnému vytvoření nového světa. Je jen na nás, jakou možnost si zvolíme.

Mince má tedy dvě strany. Myslíš, že se ti podařilo zachytit obě?
Ano. Tvrdím o sobě, že jsem dokumentární fotograf. Celá má práce stojí na tom, že se snažím co nejpřesněji zachytit, co mám před sebou. Kamkoliv se vydám, i když se dívám na tu nejhorší věc, vždy je na ní něco neuvěřitelně krásného. Kdybych tedy sledoval jen strach nebo smutek, nebyla by to dokumentární fotografie. Abyste mohli skutečně zdokumentovat realitu našeho světa, musíte ji ukázat celou včetně toho, jak je krásná.

Máš obavy o naši budoucnost?
Když vezmu v úvahu, že se lidé o znečištění oceánů začali zajímat poprvé v roce 2008, globální povědomí se od té doby posunulo o velký kus kupředu. Je ale jasné, že pokud budeme nadále udržovat směr, jakým se vydáváme, je toho hodně, čeho bychom se měli obávat. Nikdo a nic jiného než my naše směřování nezmění, takže jsou důvody pro optimismus i beznaděj. Společně se můžeme rozhodnout, jak bude naše budoucnost vypadat.